Etnické skupiny mohou být v daném státě, nebo regionu, uznávány a chráněny jako oficiální menšiny. Připsání oficiálního statusu specifické skupině osob tak může této skupině  umožnit získat právní uznání a práva na politické zastoupení, jazyková práva a práva na překládání. I když historické události zapříčinily, že  Romové v současnosti obývají mnoho různých zemí světa, jsou  celosvětově propojeni společnou historií a společným kulturním dědictvím. Oficiální uznání etnické nebo menšinové skupiny obvykle znamená vymezit identitu a zvláštnosti takové skupiny. Definování společného sociokulturního základu identity, který by spravedlivě respektoval značnou heterogenitu jazykových a kulturních skupin žijících v různých státech, je v současnosti pro Romy velkou výzvou. Romští aktivisté z mnoha zemí dlouhodobě vytvářejí a prosazují různé přístupy, které by za pomoci pojmů jako společná historie, diskriminace a pronásledování, jazyk, ústní tradice, kultura atd. umožnili sjednotit různé místní skupiny. Vymezení charakteristických rysů  Romské identity by aktivistům umožnilo prosazovat ve jménu Romského společenství konkrétní práva. Tato práva se mohou týkat zákonů, mohou být sociální, kulturní, politická a jazyková. Požadovat status oficiální menšiny například znamená, že obhájci musí znát právní definici “menšiny” ve vztahu k “většinové populaci” státu, nebo regionu tak jak je stanovena v ústavě nebo srovnatelných dokumentech. Etnické, menšinové, nebo národnostní skupiny  bývají politicky začleňovány v rámci místních vládních struktur a v souladu s místní legislativou. Tyto skupiny nejsou vždy definovány podle stejných pravidel, i když samy o sobě pociťují jasně vymezenou kolektivní identitu.

V mnoha zemích světa byli Romové v různých obdobích uznáni za menšinovou skupinu a Romština za menšinový jazyk. Například Sovětský svaz v roce 1925 udělil Romům status národnostní menšiny a právo vzdělávat se v Romštině. Na Americkém kontinentu Romy oficiálně uznala za etnickou skupinu Kolumbie v roce 1999 a v roce 2010 jim udělila status ochrany.  Další opatření byla zavedena v Bývalé Jugoslávské Republice Makedonii, Srbsku, Bosně a Hercegovině, ve Slovinsku, v České Republice, na Slovensku, v Rumunsku, Polsku, Maďarsku, Německu, Rakousku, Holandsku, Chorvatsku, Rusku, Norsku, Švédsku a Finsku. Některé země ratifikovaly Evropskou chartu pro regionální nebo menšinové jazyky a začlenily Romštinu jako jeden ze svých menšinových jazyků. Avšak, i když je Romština národními, regionálními, nebo mezinárodními institucemi oficiálně uznávána, úřady, které je zastupují neprovádějí vždy opatření, která by skutečně propagovala a posilovala sociální, kulturní, jazyková, politická a legislativní práva komunit, jež mají oficiálně podporovat a chránit. V období po pádu komunismu ve východní Evropě navíc mnoho Romů dokonce ztratilo svá dosavadní občanství.

Odkazy:

Karanth, Dileep (ed), Danger! Educated Gypsy. Selected Essays. Ian Hancock, Hertfordshire: University of Hertfordshire Press, 2010.

LeBas, Damian and Acton, Thomas (eds), All Change! Romani Studies through Romani eyes (Hertfordshire: University of Hertfordshire Press, 2010).

Matras, Yaron (2002), Romani. A Linguistic Introduction, Cambridge: Cambridge University Press.

O`Nions, Helen (2007), Minority Rights Protection in International Law. The Roma in Europe, Hampshire: Ashgate Publishing Ltd.

Romani Project, School of Languages, Linguistics and Cultures at the University of Manchester, retrieved 4 Sept 2011 at http://romani.humanities.manchester.ac.uk/whatis/status/recognition.shtml.

Sigona, Nando and Trehan, Nidhi (eds), Romani Politics in Contemporary Europe. Poverty, Ethnic Mobilization, and the Neoliberal Order (New York: Palgrave Macmillan, 2009).

Vermeersch, Peter (2006), The Romani Movement. Minority Politics & Ethnic Mobilization in Contemporary Central Europe, New York, Oxford: Berghahn Books.