Divadelní práce byly na západě dlouho studovány jako „dramatická tvorba“ v literárním kontextu, kde byl důraz kladen primárně na psaný text, například na čtení starých Řeckých, Římských a klasických Evropských her. Během 90. let začali akademičtí pracovníci objevovat a zkoumat historii divadla různých kultur a lidí  po celém světě. Také se začali systematičtěji zaměřovat na některé důležité stránky divadelního představení, které mají své kořeny v ústní kultuře a tradicích. V ranných epických textech, jako je Gilgameš (Sumer), Mahabharata a Ramayana (Indie) nebo Ílias  a Odysea, které ve své době pravidelně přednášeli a recitovali vyprávěči a básníci, byly hledány prvky a nástroje orality a dramatické  recitace, které mohli být přeneseny do ranných divadelních představení. V průběhu historie podněcovaly potřebu dramatického vyjádření různé důvody. Divadlo bylo v mnoha případech založeno čistě na rituálních a náboženských ceremoniích (šamanských, mistériích, nebo Pašíjových hrách). Také pěstováno a podporováno jako vyjádření vyšší kultury na císařských dvorech (Jingju v Číně, Noh v Japonsku, Klasické období Francie 17.stol.) Později se však  vyvinulo do formy oblíbeného, pouličního divadla a karnevalu, často navazujícího na starší  performanční tradice jako loutkohra, stínohra (Karagöz z Ottomanského Turecka) a Italská improvizační commedia dell´arte. Moderní doba nepřinesla pouze muzikály a varieté, ale také rozličné formy politického divadla: podvratné divadlo (antikolonialistické), protestní divadlo (namířené proti Apartheidu v Jižní Africe)a aktivistické divadlo  a divadlo sociální  akce (Divadlo utlačovaných v Brazílii). Jak dokazují smíšená představení a divadlo vytvořené s cílem zvíšit povědomí o zdravotních problémech (HIV/AIDS) a sociálních problémech (rasismus a diskriminace), mnohé současné divadelní iniciativy se snaží přijít s projevem,  který je více zaměřen na komunitu, je interaktivní, mezikulturní a vzdělávací.

I když počátky moderního Romského divadla  vykazují podobné tendence, jako divadelní tradice kdekoliv jinde,  jsou  zde odlišnosti jako chybějící vlastní území, nebo stát propojující všechny Romské jazyky a kulturu celosvětově. Tyto odlišnosti také patří k jeho typickým vlastnostem. Jako takové se Romské divadlo prolíná s rozličnými historiemi a jazykovými a kulturními tradicemi zemí, ve kterých Romové žijí. Vzhledem k tomu, že Romové byly dlouhou dobu usazeni v Anatolii, nepřekvapí odkazy potvrzující, že Romové  v minulosti šířili stínohru a loutkohru Karagöz. První profesionální Romská divadelní společnost se však objevila až v roce 1931. Moskevský Teatr Romen,hrající především v Ruštině, (i když v jeho hrách byly roztroušeny některé Romské pasáže a hudba), si získal i přes asimilační tendence v tehdejším Sovětském svazu, které upřednostňovaly folklorizaci Romského kulturního projevu, velkou oblibu. Druhá a pravděpodobně nejznámější profesionální Romská divadelní společnost bylo divadlo Phralipe, založené roku 1970 Rahimem Burhanem ve Skopje v Makedonii. S rozpadem Jugoslávie  se divadlo přesunulo do německého Mühlheimu, kde mezi roky 1991-2001 hrálo  na festivalu Theater an der Ruhr, než se v roce 2003 přesunulo do Kölnu. Jejich repertoárem byly většinou klasické mezinárodně známé hry přeložené do Romštiny. Třetím nejznámějším profesionálním divadelním souborem je Romathan, založený roku 1994 na Slovensku. Romathan hraje mezinárodně známá představení, ale i původní tvorbu a to jak ve Slovenštině, tak v Romštině. V roce 1999 o něm vyprodukovala dokumentární film společnost Rhizomfilm. Na počátku 21.stol. se objevilo mnoho dalších iniciativ a představení různých menších skupin. V roce 2010 se konal Romský divadelní festival v Maďarské Pecsi(Evropské hlavní město kultury), organizovaný  Romano Centro Rácz Aladár Közösségi Ház. Tento festival představil týdenní program Romského divadla pro děti a dospělé. Mimo Evropu v Kanadě hraje společnost Troupe Caravane již od roku 1980. Je důležité zmínit také Romský cirkus, například ve Francii Cirque Romanés  pod vedením Alexandra Romanése. Neméně důležitá je také tvorba Romských spisovatelů, kteří kromě jiných žánrů psali i divadelní hry. Patří mezi ně: Rajko Durič (Srbsko), Marcel Hognon (Francie), José Heredia Maya (Španělsko), Santino Spinelli (Itálie), Jovan Nikolič (Srbsko) & Ruždija Russo Sejdovič (Černá Hora), Ali Krasnići (Albánie) a Kujtim Paćaku (Kosovo).

Odkazy:

Bakker, Peter and Kyuchukov, Hristo (eds), What is the Romani language?(Paris / Hertfordshire: Centre de recherches tsiganes / University of Hertfordshire Press, 2000).

Courthiade, Marcel. "Le Théâtre Rromani dans le contexte Balkanique."Bulletin de l`Association des Anciens Élèves de l`INALCO (Paris: INALCO, Oct 2001).

Courthiade, Marcel. "Le Théâtre d`expression Rromani." Les Cahiers Maison Antoine Vitez Centre International de la Traduction Théâtrale(Montpellier: CLIMATS, 2001).

Lemon, Alaina (2000), Between Two Fires. Gypsy Performance and Romani Memory from Pushkin to Postsocialism, Durham / London: Duke University Press.

Madison, D. Soyini and Judith Hamera (eds), The SAGE Handbook of Performance Studies (Thousand Oaks: SAGE Publications, 2006).

Rawlings, Keith. "Deeper Investigations into Shadow Theatre and Puppetry." Updated online March 2011.

Rubin, Don (ed), The World Encyclopedia of Contemporary Theatre series (London / New York: Routledge, 1998).

Slichenko, Nikolai. "From Campfire to Footlights: Gypsies in the Theatre."The Patrin Web Journal online.

Williams, Gary Jay (ed), Theatre Histories: An Introduction (New York / London: Routledge, 2006).