Formální akademické studium ústních tradic, a “žánrů” a provedení, které je charakterizují začalo vzkvétat ve druhé polovině dvacátého století. Toto studium hluboce těžilo například z prací Parryho & Lorda, Waltera Onga, Ruth Finneganové, Johna Milese Foleyho a dalších. Prvotní výzkum uskutečněný na Balkáně vedl k dalším výzkumům ústních vypravěčských tradic provádeným v Africe, Austrálii, Latinské Americe a mezi různými skupinami domorodců po celém světě. Na kulturní tvorbu bylo před vznikem těchto studií pohlíženo hlavně skrze literární rámec. Tento přístup se zaměřoval hlavně na kanonické a historické práce v literatuře, tedy na elitní kulturu, v níž dominovala autorita psaného textu a kde ústní tradice byla vykázána do oblasti folkloru a lidové zábavy. Mnoho kultur je však udržováno právě ústní tradicí. Široký repertoár příběhů, legend, mýtů, rčení, poezie, písní a her přenáší z generace na generaci rozdílné prvky sociálních znalostí, včetně nepsaných zákonů (pravidel jednání a chování). Zkoumání příběhů v ústním podání odhaluje v souvislostí s interpretačními strukturami (sluchové, pohybové, zrakové, dotykové, tělesné) jedinečně rozmístěné a sofistikované systémy verbálních struktur a modelů (mnemonické, formulační, rytmické). Tyto aspekty  zachycují každý ústně podaný příběh jednak jako akt kontinuity s minulostí a současně jako akt kreativní kolektivní spolu-tvorby v současnosti. Zaměření na ústní tradici vedlo také k důležitému rozvoji v zachycování orální historie. Odborníci v oboru Orální historie studují na základě historického kontextu, životní příběhy jednotlivců a skupin v konkrétním čase a místě. Zachycená vyprávění obsahují jejich vzpomínky a  pohled na události. Při dokumentování ústní tradice a orální historie mohou být získány důležité nové poznatky, ale je také nutno překonat některé překážky. Řeč musí být zachycena písemně včetně vynechaných slov, pauz a gest. Nadto ne-lineární, živoucí a interaktivní povaha ústního vyprávění ztěžuje udržení souvislotí a znejasňuje  vnímání individálního autorství, protože umožňuje dalekosáhlé přizpůsobování, inovování a tvorbu alternativních verzí mezi vypravěčem a posluchači. A konečně jsou zde metodologie, které  vyžadují vyrovnat se s  individuální zaujatostí a mocenskými vztahy mezi výzkumníky a zkoumanými, což si vynucuje vznik  směrnic týkajících se etiky a zákonných norem.

Ne-Romskými folkloristy a výzkumníky je obrovský soubor ústně předávaných příběhů, legend, pohádek a tradic v Romské komunitě dokumentován už více než stopadesát let. Někdy je však znatelné, že kategorie a rámce používané při přepisu jsou původní látce poněkud cizí. S růstem množství Romských výzkumníků a jejich prací a s tím jak přibývá přepsaných, přeložených a studovaných materiálů je možné, že současný systém klasifikace bude revidován. Nicméně, podle Bakkera & Kyuchukova (2000: 48-56), dva nejvíce formalizované žánry v Romských komunitách jsou paramisa / paramiča (“pohádky”) a  gil`a / dija(“písně”) s možnými sub-žánry jako bare paramisa (“dlouhé pohádkové příběhy”), xarne (“krátké příběhy”), a vitezika paramisa (“pohádkové příběhy o hrdinech”). Další navrhované žánry jsou divano (“vyprávění, která komentují, nebo kritizují společenskou situaci”)v Kalderašských komunitách,  god`aver (“pořekadla” nebo “mudrosloví”), garadino alav (“hádanky”), mezi nimiž jsou velmi oblíbené jazykové hry sar pes phenel – s´oda hin ? (“jak se řekne? co to znamená?”). V širších rodinách jsou častá vyprávění o mule (“duchové mrtvých”), čohaňa (“čarodějnice”), a sune (“sny”). O příbězích a legendách je známo, že snadno překračují hranice mezi státy a národy. Statistická analýza, kterou provedl Heinz Mode s Romskými, Indickými, Perskými a Tureckými příběhy ho na tomto základě inspirovala k postulování hypotézy, že migrace Romských skupin  do Evropy napomohla vnést a šířit ranné modely a motivy indických příběhů na Evropský kontinent, což následně ovlivnilo vypravěčské tradice mnoha zemí. Dvě velmi známé výzkumnice, které nahrávaly Romské paramiča jsou Dora Yates a Diane Tong.

Odkazy:

Bakker, Peter and Kyuchukov, Hristo (eds), "Romani Folklore" in What is the Romani language? (Paris / Hertfordshire: Centre de recherches tsiganes / University of Hertfordshire Press, 2000).

Belišová, Jana (ed), Phurikane gil`a - Ancient Roma Songs (Bratislava: Zudro Association, 2005). Available online.

Bernal, Jorge (ed), Le Paramícha le Trayóske - Los cuentos de la vida. Selección de Cuentos Gitanos. Rromanés-Castellano (Buenos Aires: Comisión para la Preservación del Patrimonio, 2005). Available online.

de Gila, Vania (ed), La Prière des Loups. Récits tsiganes. Edition bilingue., "Tradition Orale" (Port-de-Buc: Éditions Wallâda, 2005)

ROMBASE, "Oral Literature", University of Graz, Austria. Available online

Rromane Garadune Lava - Roma Találós Kérdések - Rromani Riddles(Budapest: Romano Kher, 1999)

Sijerčić, Hedina (ed), Romani Folktales series. Bilingual. Gurbeti dialect. (Toronto: Magoria Books, 2009)

Sijerčić, Hedina (ed), Rromane Paramicha. Stories and Legends of the Gurbeti Roma. Bilingual. English and Gurbeti dialect. (Toronto: Magoria Books, 2009)